„Ahoj školko, jak se máš? Necitíš se opuštěná?“
„Děkuji za optání, mám se dobře. A opuštěná ani sama vůbec nejsem. Pořád mi tu někdo chodí a něco dělá. No vážně, začalo to hned první, vlastně poslední den. Myslela jsem si, že si konečně natáhnu nožky, dám si šlofíka, a ejhle, paní učitelky zamávaly poslednímu kamarádovi a začaly sbírat záclonky, závěsy, ručníky, povlečení, no prostě všechno prádlo. A opravdu všechno, takže jsem byla úplně odkrytá a trošku na mě foukalo. Pak mi tu paní učitelky začaly šoupat nábytkem, který přikryly igelitem, že prý se budu malovat. Mě ale nikdo nepřikryl. Dokonce mě zvenčí začali sprchovat a umývat. Asi jsem měla špínu za ušima. Když už jsem myslela, že budu mít chvilku klidu, přišli páni malíři a začali mě malovat barvičkami. Nejdřív uvnitř a pak i zvenčí další pánové. To se mi docela líbilo, jen to trochu lechtalo. Pak mi paní učitelky odnesly z velké herny všechen nábytek, aby pan podlahář mohl vyndat můj starý koberec. Naštěstí mi hned druhý den nalepil nový a voňavý. A to už se mohl vrátit nábytek zpátky na své místo, ale zase odnést z druhé třídy, aby se tam mohl položit úplně nový červeno-hnědý koberec… a pak zase stěhování skříněk, až mě z toho šoupání a posouvání rozbolely uši. Nakonec se tu konal velký úklid, dokonce mi čistili schody starým kartáčkem na zuby. To jsem se nasmála. No a tenhle týden paní učitelky umývaly panenky, autíčka, kostičku po kostičce, tetička Johanka jim pomáhala a nakonec mi vrátily čisté, vyžehlené a voňavé záclonky. Teď už se moc těším na děti, určitě se jim budu líbit! Jo a paní učitelky vzkazují, že moc děkují za krásné pozdravy od dětí, taky všem rodičům, kteří nabízeli pomoc a nejvíc panu starostovi, který jim obrovsky pomohl.“
